Vejce!

Ne, tohle není další post o vaření. Kéž by. Tohle je můj zoufalý výkřik v první třetině kraslicové sezóny. Moje maminka je velmi akční, a tak kromě toho, že chodí na plný úvazek do práce, má ještě čepicovou a kraslicovou sezónu. Ta čepicová začíná začátkem podzimu (kdy se pletou, šijí a prodávají zimní pokrývky hlavy) a ta v lednu plynule přechází v sezónu vaječnou.
Do velikonoc je potřeba vyrobit cca 1500 kraslic. Z toho polovina připadá na mě. Každý rok se na tu hromadu skořápek vrhám s menším a menším nadšením, které opadá zhruba po první stovce. Proč to přesto každý rok všechno dělám? Protože na tom dělá celá rodina, maminka potřebuje penízky a já jí nemůžu nepomoct. Navíc se to hrozně moc vyplatí. Vejce se vyfoukají zadarmo, barvy, krajky a lepidlo jsou pakatel a ty tisíce hodin práce se nepočítají, to je taky vlastně zadarmo, a proto zbytek je čistý zisk.

A opravdu se ty tisíce vajec každý rok prodají? Samozřejmě! Když k tomu napečeme pár stovek velikonočních perníčků a jdeme si s tím stoupnout na mráz, lidi nám trhají ruce. Tedy většinou. Taky se může stát, že se člověk choulí u vchodu do Prioru a vyvolává "pérníčky, kráslice, véselé vélikonócé" dokud mu od průvanu nezatuhne krční páteř. Pak si sežere pár prášků na bolest hlavy a přísahá, že příští rok už mu to za to nestojí... alespoň já si to vloni říkala. A letos už mám pěknou třístovku za sebou a ošklivou pětistovku před sebou. Proto když mě těsně před velikonoci někdo potká a zeptá se vesele "tak jak se chystáš na pondělí, už máš hotový nějaký vajíčka?" vraždím.