Nomen omen

Krásné sobotní odpoledne a po dlouhé době mám sraz se spolužačkami z vysoké. Sraz máme na Andělu a jelikož máme všichni žízeň (a já i hlad), neodoláme posezení na zahrádce a zaplujeme hned do první restaurace tři kroky od zastávky tramvaje.


Čtyři kamarádky, tři kávy, tři vody, ledové čaje, pivo, těstoviny. Zdánlivě nudný scénář proměnil pan číšník v drama, u kterého se nám chtělo brečet, ale nakonec jsme se raději smály. Problém číslo jedna, objednávka pití. Po relativně dlouhém čekání a připomenutí jsme se dočkaly neúplného servisu - chyběla jedna káva a pivo. Další připomenutí. Další čekání. Naštěstí jsme měly spoustu holčičích témat k probírání, takže předlouhé čekání nebyl přecejen ten největší problém. Navíc nás pobavila i malá etuda od vedlejšího stolku:

číšník: Dáte si něco k jídlu?
pár: Ale my už jsme si jídlo objednali a čekáme.
číšník: Ano? A u koho?
pár: U vás.
číšník: A co jste to chtěli?
pár: Polévku a špagety a ravioli. Nechcete si to někam napsat?
číšník: Ne, to je dobrý.

Konečně přichází pivo. Káva nikde, omluva nikde. Přípomínáme kávu (potřetí) a trochu nás zaskočí dotaz, jakouže kávu jsme to chtěly. Konečně přicházejí mé vytoužené špagety! Problém číslo dvě = příbor. Musím říct, že lžíce vražená přímo v jídle mě dost překvapila. Vidlička však překvapila ještě víc, nedorazila totiž vůbec. Zkoušeli jste už někdy jíst špagety pouze lžící? Já ano a... není to takový. Chvíli jsem bláhově doufala, že se dočkám zbytku příboru i bez prošení. Marně.

Po připomenutí příboru přichází konečně i káva a stejně jako všechno přinesené jídlo i pití končí na nejbližším okraji stolu, číšník se neobtěžuje pamatovat/zeptat kdo co chtěl, beze slova položí na stůl a odejde.

Problém číslo tři = placení. Je logické, že čtyři ženy budou platit kávy, vody, čaje, pivo a jídlo dohromady, a tak se nikdo ani neobtěžuje položit otázku "Dohromady, nebo zvlášť?". Měly jsme na to upozornit předem, je to problém, bude se to muset počítat, účet je vystavený dohromady. Slovní úloha z druhé třídy:

Míša má zaplatit 170 korun. Podá číšníkovi 1070 korun.
Otázka: Kolik jí číšník vrátí?
Odpověď: Odejde s celým obnosem a vrátí... 830 korun.

Následuje počítání nahlas, vysvětlování, počítání a vysvětlování a seděly bychom tam asi dodnes, kdyby se do věci nevložila Bára, která měla platit 100 korun. Přidá je Míše k osmi stovkám a vrátí číšníkovi přebytečných třicet. Všichni jsou spokojeni. Zaplatím i já, na korunu přesně 154. A poslední platí Jana, podá číšníkovi tisícovku, on s ní opět odejde! a vrátí se s hromádkou peněz, které položí před Míšu. Na upozornění, že peníze patří někomu jinému, odsekne: "Tak si to nějak rozeberte!".

Až před odchodem jsme si všimly, že se restaurace jmenuje příznačně Fiasco. To nás teprve pořádně rozesmálo a vnuklo nápad, že se možná obsluha restaurace chová schválně nemožně, aby držela krok s názvem, který si po takovém fiasku jistě zapamatujete.