úterý 3. května 2011

Battlestar Galactica Board Game

Lidé se snaží doskákat co nejrychleji na Kobol a nepřijít při tom o žádný ze zdrojů, nenechat si rozstřílet Galacticu a nenechat se odpravit centurionem na palubě. Cyloni oproti tomu chtějí letět pomalu, zdroje krouhat, Galacticu rozbíjet a toustry naloďovat.

Podobně jako při hře Bang! nevíte, kdo je s vámi a nevíte, kdo je proti vám. Stejně jako v seriálu se vám může stát, že hrajete půl hry jako čistokrevný člověk, cedíte krev ve viperu, zavíráte cylony, snažíte se při každé krizi pomoct a najdnou oops! rozdají se znovu karty a vy zjistíte, že jste cylon. Snažíte se tvářit před ostatními nenápadně, lžete, někdy i naoko pomáháte... když vás ale zavřou do brigu, raději spácháte sebevraždu, proberete se na resurrection ship a společně s novými kolegy pojistíte zkázu celého lidstva.

BSG Board Game krásně používá schopnosti/neschopnosti jednotlivých postav, takže velmi lehce sklouznete k RPG a hra tak nabývá nový rozměr. Roslinová vykřikuje, že má rakovinu, Saul je v lihu a třesou se mu ruce, Zarek pracuje tajně a nechce být s nikým ve stejné místnosti, Starbuck má sice problémy s disciplínou, ale hrozně ráda se prohání vesmírem a sestřeluje nebohé raidery atd.



"Batlstáru" jsem za posledních pár měsíců hrála víc, než jakoukoli jinou hru. Cca při padesáté hře jsme přestali počítat skóre humáči:cycloni, ale do té doby se lidem podařilo doskákat na Kobol asi jen patnáckrát.

Vesmír se nejdřív zakřivil a potom rozpadl na dvě části, na víc než měsíc se ztratil jeden z raptorů, v sektoru před Galacticou je prodřená díra a dokreslená pastelkou, skill kartičky jsou už nečitelné a krabice drží pohromadě jen díky kilu lepicí pásky. Přesto se při hraní ani dnes nenudím, přesto se dostáváme do ještě nevyzkoušených situací, přesto má hra ještě pořát co nabídnout.

Space Hulk: Death Angel

Včera večer jsem se naučila novou deskovku, a protože se mi to poslední dobou stává dost často, rozhodla jsem se, že každý týden napíšu krátce o některé z deskovek, které hrávám.

"Karetní společenská hra z prostředí Warhammeru 40K. Každý z hráčů si vybere team svých mariňáků a může začít boj proti masívní armádě odporných tyranidů. Hra probíhá v jednotlivých tazích, které jsou dále rozděleny do několika fází, kde hráči mohou hrát své akční karty. Hraní této hry je velmi jednoduché a zabere Vám jen málo času."

Na to, že hru vymyslel Corey Konieczka (StarCraft, BSG), je opravdu v základu celkem jednoduchá. Pokud se prokoušete celkem tučným popisem pravidel, podaří se vám rozeznat barvy jednotlivých karet a osaháte si princip rozkládání místností a swarmů, jste prakticky za vodou.

Přestože mě varovali, že hra není samičí, tzn. že se nic nebuduje, nic nekupuje, nic nevyjednává a jen se různí emzáci navzájem kostí, rozhodla jsem se to prubnout. Nelitovala jsem:

Hra je dostatečně variabilní, aby i při stejném počtu hráčů byla pokaždé trochu jiná. Je kooperační, takže nečekáte půl hodiny na svůj tah, ale kombinujete a plánujete a pomáháte si vzájemně se všemi hráči. Je dostatečně těžká na to, aby vás nenechala vyhrát a přestože dříve či později zařvou skoro všichni, užijete u toho spoustu zábavy. Další nespornou výhodou je rychlost hraní - umírání se netáhne hodiny, ale spíš minuty. Potěší i velikost krabice, kterou vezmete kamkoli ssebou (kartičky se vejdou do krabičky, která se vejde do krabice BSG Boardgame:-).


All in all, o Warhammeru 40K jako takovém nevím naprosto nic (kromě jednoho rande na slepo, kde týpek asi hodinu mlel o figurkách a pravidlech), ale hru Space Hulk: Death Angel můžu vřele doporučit. Už teď se těším, až si zase večer pomocí mariňáků vyvraždím pár genestealerů, než se přispawnou, flanknou a moji drazí bratři spraví "puf"!

Videopřehled "O co jde"
Tom Vasel reviews Space Hulk: Death Angel, the card game.
Hras

pondělí 18. dubna 2011

Nomen omen


Krásné sobotní odpoledne a po dlouhé době mám sraz se spolužačkami z vysoké. Sraz máme na Andělu a jelikož máme všichni žízeň (a já i hlad), neodoláme posezení na zahrádce a zaplujeme hned do první restaurace tři kroky od zastávky tramvaje.


Čtyři kamarádky, tři kávy, tři vody, ledové čaje, pivo, těstoviny. Zdánlivě nudný scénář proměnil pan číšník v drama, u kterého se nám chtělo brečet, ale nakonec jsme se raději smály. Problém číslo jedna, objednávka pití. Po relativně dlouhém čekání a připomenutí jsme se dočkaly neúplného servisu - chyběla jedna káva a pivo. Další připomenutí. Další čekání. Naštěstí jsme měly spoustu holčičích témat k probírání, takže předlouhé čekání nebyl přecejen ten největší problém. Navíc nás pobavila i malá etuda od vedlejšího stolku:

číšník: Dáte si něco k jídlu?
pár: Ale my už jsme si jídlo objednali a čekáme.
číšník: Ano? A u koho?
pár: U vás.
číšník: A co jste to chtěli?
pár: Polévku a špagety a ravioli. Nechcete si to někam napsat?
číšník: Ne, to je dobrý.


Konečně přichází pivo. Káva nikde, omluva nikde. Přípomínáme kávu (potřetí) a trochu nás zaskočí dotaz, jakouže kávu jsme to chtěly. Konečně přicházejí mé vytoužené špagety! Problém číslo dvě = příbor. Musím říct, že lžíce vražená přímo v jídle mě dost překvapila. Vidlička však překvapila ještě víc, nedorazila totiž vůbec. Zkoušeli jste už někdy jíst špagety pouze lžící? Já ano a... není to takový. Chvíli jsem bláhově doufala, že se dočkám zbytku příboru i bez prošení. Marně.

Po připomenutí příboru přichází konečně i káva a stejně jako všechno přinesené jídlo i pití končí na nejbližším okraji stolu, číšník se neobtěžuje pamatovat/zeptat kdo co chtěl, beze slova položí na stůl a odejde.

Problém číslo tři = placení. Je logické, že čtyři ženy budou platit kávy, vody, čaje, pivo a jídlo dohromady, a tak se nikdo ani neobtěžuje položit otázku "Dohromady, nebo zvlášť?". Měly jsme na to upozornit předem, je to problém, bude se to muset počítat, účet je vystavený dohromady. Slovní úloha z druhé třídy:

Míša má zaplatit 170 korun. Podá číšníkovi 1070 korun.
Otázka: Kolik jí číšník vrátí?
Odpověď: Odejde s celým obnosem a vrátí... 830 korun.


Následuje počítání nahlas, vysvětlování, počítání a vysvětlování a seděly bychom tam asi dodnes, kdyby se do věci nevložila Bára, která měla platit 100 korun. Přidá je Míše k osmi stovkám a vrátí číšníkovi přebytečných třicet. Všichni jsou spokojeni. Zaplatím i já, na korunu přesně 154. A poslední platí Jana, podá číšníkovi tisícovku, on s ní opět odejde! a vrátí se s hromádkou peněz, které položí před Míšu. Na upozornění, že peníze patří někomu jinému, odsekne: "Tak si to nějak rozeberte!".

Až před odchodem jsme si všimly, že se restaurace jmenuje příznačně Fiasco. To nás teprve pořádně rozesmálo a vnuklo nápad, že se možná obsluha restaurace chová schválně nemožně, aby držela krok s názvem, který si po takovém fiasku jistě zapamatujete.

neděle 6. března 2011

I'm not a restaurant person, am I?

Kdo se mnou někdy navštívil jakoukoli restauraci (kromě rodinného krbu), jistě pochopí, proč jsem se znovu rozhodla začít psát na svůj zaprášený starý blog. Pro ty ostatní: Mám "štěstí" na špatnpou obsluhu, špatné jídlo, nebo kombinaci obojího. Jako třeba tuto sobotu.


Restaurace FAMA nedaleko Lazarské vypadá zvenku pěkně. Zevnitř ještě lépe. Dokonce tak dobře, že jsem se bála podívat na ceny jídla. Velice mě potěšila i nabídka, která myslela na nás vegetariány nejen šopákem a smažákem. Rizoto s cizrnou a čočkou, mmm, Ratatouille, kuskus se špenátem a rajčaty... v přílohách dokonce brokolice, kukuřičný klas... už to skoro vypadalo, že tohle nebude další z mnoha restauračních zklamání. Ale jak říká teta Kateřina: "Nechval dne před večeří."

Kamarád (vegetarián) si objednal Ratatouille, ale místo bagetky chtěl za přílohu šťouchané brambory s cibulkou a hříbky. Po pěti minutách se číšník vrátil, jestli doopravdy tu bagetku nechce. Nechtěl. Zeptal se ještě jednou. Nechtěl. Když jste alergičtí na pšenici, tak to není takový. Pak se přišli zeptat znovu, jestli chce všechno na jeden talíř. Řekl, že ano. Pak přišli ještě jednou, jestli chci opravdu jen samotný kuskus, nebo i s něčím. Následovala krátká výměna názorů na téma "Objednala jsem si kuskus se špenátem "Ne, neobjednala" "Ano, objednala" "Ne, neobjednala". Měla jsem na to čtyři svědky, a tak pan číšních chtě nechtě zaběhl do kuchyně a objednávku změnil. Dostala jsem ho až všichni ostatní dojedli.

Nejdřív ale přinesli Ratatouille (vysloveno "ratauil") na obrovském talíři. Na dalším talíři hříbky a na dalším šťouchané brambory. Výborné šťouchané brambory se slaninou. Se spoustou slaniny. Když už jsem měla tahový hlad, že bych snědla i ty brambory, přišel konečně kuskus. Pan číšník byl celý večer nemastný neslaný, skoro až nepříjemný. Můj kuskus byl také nemastný, ale slaný byl až hanba.

Jediným pozitivem celého večera tak zůstalo výborné víno, které naštěstí nebylo tak kyselé, jako obličej obsluhy a díky kterému jsme skoro přestali vnímat tři kola série Michael Jackson - Hotel California - Michael Jackson. Suma sumárum, 40 minut čekání v naprosto prázdné (ok, možná v jiné části, v jiné místnosti nekdo byl, v nekuřácké ani noha) restauraci na slaný kuskus se špenátem za 142 Kč. Přemýšlela jsem, kolik tak dát dýško a večer tak zakončila pěkná scénka:
Číšník: 212
Já beze slova podávám číšníkovi 400
Číšník: Takže?
Já: Takže 212.
Číšník mi vrací stokorunu a osmdesát osm v dvou, peti a desetikorunách

Tak kdy zase někam vyrazíme?

pondělí 13. dubna 2009

I like videos! So do I!

Pokaždé, když dětičky ve škole učím souhlasit pomocí "So do I" "Neither do I" atd., najde se nějaký chytrák, co zaručeně ví, že "to voni vůbec nepoužívaj". Zaručeně mluvil s Amíkem nebo viděl spoustu filmů a NIKDY to NIKDE NIKDO nepoužíval. Tak proč se to jako učíme? Taková zbytečná blbost.

Nedalo mi to a projela jsem pár seriálů, co jsem měla po ruce. Nasbírala jsem pár krátkých příkladů a slepila do videjka. Američani i Britové, vědátoři i blondýny, Ferengové i emzáci z planety Omicron Persei 8 - všichni to používají.
I told you so! I told you so! I told you so!

neděle 8. února 2009

Polívčička

Tak po dlouhé vařící pauze zase jedna moje oblíbená lahůdka. Jarmom to nemusí už ani dál číst. Jedná se o pórkovou polévku. Když se jednou za čas koupí pórek velikosti sloní nohy, není nic jednoduššího než ho celý nakrájet na kolečna a mít ho tak připravený v mrazáku k okamžitému po(u)žití.

Co potřebujeme: jeden menší pórek, dva střední brambory, lžíci hladké mouky, trocu kari, kostičku zeleninového bujónu, 100 ml smetany, kousek másla a sůl.


Pórek nakrájíme na tenká kolečka. Na dně kastrůlku rozpustíme máslo, pórek na něm lehce osmahneme a přidáme špetku kari. Zaprášíme moukou, zamícháme a zalijeme vodou (nejlépe vroucí z rychlovarné konvice). Přidáme kostku bujónu a na malé kostičky nakrájené brambory (pěkné klidně i se slupkou). Necháme vařit cca 10 minut, než brambory změknou. Pak dochutíme solí, zjemníme smetanou a můžeme podávat. Výborně chutná posypaná strouhaným sýrem a servírovaná s opečeným toustem.

Enjoy

úterý 3. února 2009

Je to Hlína!

Jsem už čtvrtý týden nemocná, sedím doma na posteli a už se nudím natolik, že jsem se rozhodla napsat na blog. A o čem? Celý minulý půlrok jsem chodila do kurzů keramiky. Na vysoké v Olomouci jsem sice absolvovala tři semestry keramického ateliéru, nicméně když člověk vyrábí na známky a na počet kusů, není to ten pravý požitek. Takže jsem se v říjnu rozhodla, zaplatila a navštěvovala kurzy ve školičce U Sv. Michala - v krásném prostředí romantické staré Prahy v jedné z malých uliček nedaleko Národní.

Jak tak člověk hněte rukama hlínu, pěkně si uvolní stres... a ještě něco užitečného vyrobí. Můj první výrobek byl zároveň mým zatím nejlepším keramickým počinem. Váza, ve které mám momentálně růže, je vyrobená technikou válečků, zvenku začerněná burelem zatřeným do štěrbin, uvnitř vylitá hnědočervenou glazurou. Překvapivě neprotéká a docela zajímavě vypadá. Až se uzdravím, dojdu si ještě pro vypálený stojánek na tužky a odkládátko na čajové pytlíky (to už potřebuju jako sůl). Možná se potom dočkáte dalšího postu:-)